III.
To poslední, co Callis toho dne napadlo, bylo vzdát to předem. Věděla, že nemůže, zároveň si ale byla dobře vědoma, že Talearn je na tom úplně stejně. A to bylo horší. On neměl co ztratit, jen získat, zatímco Callis mohla pohřbít všechno, co její babička dokázala. A proto když stála v příjímacím sále na stupínku před trůnem, dávala si dobrý pozor, aby první, co Talearn Breevort uvidí, byla silná, hrůzu nahánějící žena, s kterou by si neměl zahrávat.
Když se otevřely hlavní dveře a dvorní uvaděč zahlásil, že ctěný velkovévoda právě dorazil, Callis kvůli tomu zpropadenému slunci, které klesalo k obzoru a tlačilo se do sálu, viděla jen skupinku černých siluet. Byla si ale vědoma, že Talearn na rozdíl od ní vidí přímo skvěle a tak ani nepřimhouřila oči, aby jim ulevila od té bodavé záře.
Byla si jistá, že to pro něj musí být působivý pohled – ona, samotná královna, po její levici drsně vyhlížející Lukas ve svém formálním hrudním pancíři s rukou na jílci meče připravený kdykoli vyrazit do boje a nakonec po její pravici nezúčastněně na zemi sedící Stín, její Cú-Sith, obrovský, šedočerný vlk s hustou srstí kolem krku jako lev.
O pár vteřin později někdo dveře milostivě zamřel a tak Callis několikrát rychle mrkla, aby se její oči vzpamatovaly z toho útoku. A potom uviděla mladého Breevorta, jak k ní bez zaváhání kráčí, aniž by dal najevo sebemenší údiv nad scénou, kterou si ona před malým okamžikem sama představovala.
„Callisteano, má královno,“ pronesl Talearn živým, vlídným tónem, jakoby to byly dobří přátelé, kteří se této návštěvy ve skutečnosti nemohli dočkat. „Jsi krásnější, než si pamatuju!“
Callis své oslovení přešla bez poznámek, přestože bylo nejen úplně špatně, ale navíc se ani neuklonil, jen rozhazoval rukama, jako by to byl divadelní herec. Na místo toho se tvářila neúprosně a pořád si dávala pozor, aby stála zpříma. Na hlavě jí seděla velká, železná koruna bez jediného drahokamu či zlata, jen výrazné tepané ornamenty zdobily ten posvátný, moc propůjčující předmět. Koruna králů ale byla také neobyčejně těžká a svými okraji se zarývala do kůže, takže ji vládci nosili jen velmi zřídka a to většinou pouze při důležitých ceremoniálech. Důvod, proč byla tak nepohodlná, měl ale svůj význam. Nikdo ji nemůže nosit na hlavě, není-li schopen její tíhu usnést a to bez jakýchkoli grimas nebo ulevování. A Callis měla v plánu Talearna zastrašit všemi možnými prostředky a nenapadlo ji nic lepšího, než demonstrovat mu sílu svého ducha hned při příchodu. Navíc si byla jistá, že těch pár minut jí krk neporaní, obzvlášť, bude-li opatrná a vyhne se zbytečnému pohybu.
Talearn byl ale už tu a ona začínala bojovat s tou kosti lámající vahou na své hlavě, takže se ho musela co nejdříve zbavit. „S tvým příjezdem jsem nebyla obeznámena, velkovévodo Breevorte,“ pravila Callis pevným hlasem. Ruce měla spjaté před svým tělem a na Talearna shlížela z výšky, což jí dělalo dobře. „Řekni, co tě přimělo k takové nezdvořilosti, ať můžeš zase odejít.“
Talearn se ale netvářil, že by Callis poslouchal a místo toho udával rozkazy svým lidem, kteří s ním přijeli. Callis trpělivě stála a nedala na sobě znát rozhořčení. Talearn se choval neuctivě a musel to dobře vědět, ale své královně začal věnovat pozornost teprve až ve chvíli, kdy všechny drze poslal bočními dveřmi dál do hradu. Lukas za nimi jediným pohybem ruky vyslal stráž a Talearn zůstal v trůnním sále pouze s jediným svým člověkem. „Oh,“ udělal potom, jakoby si najednou vzpomněl, že tam Callis pořád je. „Poslal jsem ti nejméně tři vzkazy, nějaký dorazit určitě musel,“ řekl.
„Dorazil jeden a to teprve až dnes ráno!“
„Hlavně, že se našel,“ prohodil Talearn nevzrušeně, jakoby vlastně o nic nešlo.
„Nemáš nejmenší důvod ani právo sem takhle vtrhnout,“ pokračovala Callis. „Tvůj návrh jsem neměla možnost posoudit a tvá přítomnost zde není vzhledem k událostem, jenž se odehrály, vhodná. Chceš-li něco projednávat, vyšlu s tebou do tvého sídla diplomata, a ujišťuji tě, že se postará o blaho všech zúčastněných.“
„Já postupoval podle pravidel a není moje vina, že k tobě vzkaz dorazil až dnes. Takže ne, děkuji, ale zůstanu tady.“
Callis zhluboka vydechla. Talearn byl neuvěřitelný. Stál před ní sotva pár minut a už ji vytáčel k nepříčetnosti. Navíc si nasadila na hlavu tu směšně těžkou korunu a před ním si ji z hlavy jen tak sejmout v žádném případě nemohla. „Chceš snad říct, že je to má vina?!“
„Nejspíš ano,“ řekl a Callis by v tu chvíli přísahala, že jí vzteky (a také tím nesnesitelným tlakem) popraskaly žilky v očích.
„Co prosím?“
„No ano, slyšela jsi,“ pokýval Talearn hlavou.
„Je to přeci tvůj posel!“
„Ale celé království, stejně tak jako cesty, spravuješ ty. A to, že byl můj nebohý sluha napaden, je v podstatě tvoje chyba. Dovolila jsi, aby jezdce přepadávali bandité. Nebylo zajištěno, aby zde bylo bezpečno.“
Callis se i přes veškeré sebeovládání začala třást, což trochu znervóznilo Stína, protože najednou do ní šťouchl svým obrovským čumákem. Snad poprvé v životě Callis neměla, co by odpověděla, jak jí ta troufalost a otevřené kritizování naprosto ochromilo. Naštěstí Lukas byl v plné pohotovosti a velice důrazně velkovévodu Breevorta upozornil, že mluví se svou královnou a jestliže si nedá pozor na jazyk, stráví navzdory svému titulu noc v žaláři, načež Talearn odpověděl, že děkuje za nabídku, ale jelikož je hluboce přesvědčen, že jednal správně, je jeho přítomnost zde naprosto v pořádku a noc raději stráví v horních patrech hradu. Na to se omluvil a zamířil postranními dveřmi sálu pryč.
Když Callis zmizel z dohledu, zhroutila se na trůn a Lukas jí z hlavy chvatně stáhl korunu. Dokonce i v jeho bojem zocelených rukách působila těžce. Callis se sice ulevilo, jakmile jí to závaží zmizelo z těla a nebýt toho trapného výstupu, užívala by si pocit, jakoby náhle mohla vzlétnout. Jenže ona neměla čas se ani pořádně vzpamatovat, protože její úhlavní nepřítel se právě teď producíroval v jejím hradě. Sice nechápala, jak se to mohlo stát a Lukas jí byl svědkem, že to bylo úplně poprvé, ale tentokrát jako vítěz vyšel z jejich setkání Talearn.